Něco z dob minulých

7. března 2013 v 20:26 | lilajs |  Obecně rozlišený výplach mozku~
Poklady nalezené při malé reorganizaci stolu~

Dnes byl pro mou knihovnu úspěšný den~ Obdržela jsem poukázku na 1 000 Kč a vzala jsem knihkupectví útokem.
Když jsem však svůj poklad dotáhla domů, došlo mi že musím přerovnat stůl abych nové přírůstky měla kam dát. A tak jsem začla stěhovat~
Z ničeho nic na mě však spadl malý růžový bloček co kdysi - za dávných časů kdy Mrtvý moře bylo ještě nemocný - děti používaly jako úkolníček (Fakt nevím jak je to teď. Děti se mění a jsou nesnesitelnější a nesnesitelnější takže předopokládám, že něco tak kouzelného jako úkolníček nepoužívají... sice já ho taky použila asi jen dvakrát, ale to protože jsem si vše obvykle psala na ruce ale to je jen malý detail, ehehe~ a zůstalo mi to doteď)
Když jsem ho otevřela, vykoukla na mě nějaká strašně stará povídka. Podle písma bych řekla, že to bylo tak z 5. nebo 6. třídy. S nostalgickým úsměvem jsem se pustila do čtení a k mému překvapení zijtila, že je to docela čtivé~ kdyby se to upravilo a doplnilo, dalo by se to fakt číst. Jelikož textu nebylo moc, rozhodla jsem se že se s váma podělím a nechám celý příběh v originální podobně~ Enjoy!

ÚVOD:
Jsem Nina. Obyčejná holka z malého města Smalltown (tohlo mi to trochu připomíná manželé Skočdopolovi ze Zámku a v podzámčí když nad tím tak přemýšlím, ehehe~). Žiju normální život s normálními rodiči. Vše bylo super až do chvíle stěhování...

KAPITOLA PRVNÍ:
Škola. Pro mně je to věčná mučírna. I když moje heslo zní "Hlavně přežít". No jo, kdy se ozve vysvobozující zvonění?
Crrr! Konečně!
Ovšem celou cestu domů mám divný pocit. Jakoby mě někdo (well, v originále je "něgdo" ="D) sledoval. Z ničeho nich se rozeběhnu strachem bez sebe. Připadám si jako šílená. Domů je to přece jen kousek...
PRÁSK! Dveře se zavřely s takovou rychlostí a přesností až na nich prasklo sklo. Opřela jsem se o vchodové dveře se slzou v očích a výrazným, zřetelným dechem. Vyděšená. Duší jinde. Dýchej. Dýchej!
"Ahoj zlatíčko!"
Máma. Díky bohu. Stále s děsem v očích, zuboženě koukám na svou matku.
"Copak se děje?"
"Nic, jen... těžký den ve škole. Nic víc."
Hlavou mi přebýhaly nejrůznější děsivé myšlenky. Sledovalo mě opravdu něco? Bylo to skutečné? Byl to člověk? Ale Nino, nestrůry přece neexistují! Ale stejně. Za dveřmí cítím silné zlé pulsy. Co to jen může být?
Moc se přejí probudit, ale nejde to. Ne! Vše je reálné!
Roztěkaně se rozhlížím po místnosti.
"Zlato?"
Vrhnu na mámu vyděšený pohled.
"Pojď, musím ti něco říct."
Že by to viděla taky? Ne, to je nesmysl. Bojím se. Mám ten zvláštní pocit. Nemůžu se ani hnout. Máma na mě kouká dost nechápavě. Pokusím se tedy o kousek posunout a... nic. Nic se nestalo. Má tváš se změnila v poněkud tázavou. Jakto?
Volně vykročím směrem ke své mámě. Stále tázavě pokukuji po dveřích. Co to bylo? Nevím, ale už na to nechci myslet.
"Pojď, v obýváku ti sdělím jednu novinku."
"Jen jednu?" prohlásím s malým poúsměvem.
"Ano, jen jednu, ovšem pro tebe ne moc příjemnou."
Nechápu. Na chvíli přejedu očima ze dveří na mámu a potom zase zpět.
"Proč pořád zíráš na ty dveře? Někoho snad čekáš?"
"Ne." Stejně bys nepochopila. Naposled kouknu na vchodové dveře. Vidím cosi s výraznýma rudýma očima. Nezdá se mi to jen?
Mrknu. Cosi stále zírá do naší předsíně. Dnešní noc určitě neusnu. Nebo rovnou nepřežiju.
Hluboký nádech a odejdu z místnosti.
MEZITÍM ZA DVEŘMI~
Zrůda ze záhrobí. Polorozložená nestvůra s rudíma očima. Stojí u dveří a pozoruje. Odpadávají z nechutné kousky masa. Jen sípání a jazyk téměř nerozluštitelný.
Z hlídky na svou obět je stín vyrušen jasným nebeským světlem - anděl strážný. Ninin anděl strážný.
Hybrid ze země mrtvých nosí ve tváři výraz zabijáka, který nikdy nemění (well, tedy pokud nějakou tvář má nejspíš). Teď. Tady. Prázdný výraz upírající na nebeského služebníka. Jediná hláska by ho mohla stát život (spíš "život"). A tak se i stalo.

No a tady zápis končí. Opisovala jsem jak to leželo a běželo takže stížnosti adresujte mému (pravděpodobně) 11-ti nebo 12-ti letému já. Ale popravdě ho obdivuji~ původní nápad bych fakt dobrý co si tak pamatuju útržky, ale pravděpodobně už to nikdy nedopíšu. No, ale doufám, že i tenhle malý kousíček se líbil.
No a já se odeberu zpět k úklidu. Ciaooo a pizze zdar~!

-lilajs ♥
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hanyuu Hanyuu | Web | 7. března 2013 v 22:41 | Reagovat

Jak jsem říkala, tvé mladší já mělo epické nápady. Jo, máš tam sice pár chyb, které docela bijí do očí, ale kdyby to přepsalo (a hlavně dopsalo) tvé už starší a zkušenější já, určitě by to nebylo k zahození n_n ... vypadá to fakt dobře :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama