Mrtví jako já V.

24. října 2010 v 15:04 | lilajs-chan |  Moje výtvory~
Konečně je to tady... pátý díl Mrtví jako já

Po neuvěřitelně dlouhý pauze, kdy mi už pomalu kamarádka vyhrožovala smrtí konečně přinášim pátý díl Mrtví jako já.
Připadá mi poněkud slabší než předešlý díly, ale doufám že se bude líbit ^^.
Jinak se celá sériovka MJJ blíží ke konci... ale nevadí...
Příjemný počtení ^^

MRTVÍ JAKO JÁ V.

  Nicael se opřel a ruku přehodil o opěradlo gauče. Rodney doslova spadl na místo vedle něj a chytil ho kolem ramen. Rose se posadila vedle a radši nic nekomentovala.
  "Ehm, Milly, že?" ozvalo se nalevo nade mnou. Byl to Vatropoli…
  " Jo" usmála jsem se.
  " Uhni. To je moje místo" pronesl chladně jako kostka ledu.
  Všichni najednou ztuhli a čekali, co udělám. Polkla jsem a zvedla se. Protáhl se kolem mě a beze slova se posadil. Niacel mu věnoval jeden velice nemilý pohled, ale Vatropoli si jen odfrkl. Paulo se sedl vedle něj, obrátil se ke mně a poklepal na místo vedle sebe s milým úsměvem.
  Chvíli jsem pozorovala, jak se všichni mezi sebou baví. Všechno bylo fajn… dokud Vatropoli neprohodil pár jízlivých poznámek na můj účet.
  Nicael ztuhl a podíval se na něj pohledem masového vraha. Vstal, natáhl se přes stůl a naklonil se až s Vatropolimu.
  " Tos přehnal…" Vatropoli se napřímil a odstrčil Nicaela tak, až dopadl zpět na pohovku.
  " Ty máš co řikat, bráško…" prohodil bezcitně.
  Rozhlédla jsem se. Všichni byli jako opaření… kromě těch dvou. Byli k sobě jako kočka a pes…
  " Klid, lidičky" zasmál se Paulo a odsrkl brčkem z kelímku se Spritem.
  Oba se na něj podívali naprosto nevraživým výrazem. Protáhl obočí a odvrátil hlavu…
  "Fajn, už sem zticha" prohlásil frustrovaně.
  " Hej, vy dva! Chováte se jak malý! Nejste na to trochu starý?!" okřikl je Rodney. " Co kdybysme se teď třeba bavili k věci, hm?!"
  Podívali se na Rodneyho a přikývli. Konečně byl zas klid.
  "Fajn… Milly, tohle ber jako zasvěcení do úkolu smrtonoše." podíval se na mě.
  Polkla jsem a přikývla.
  "Neboj. Fakt nikde nebude muset ty a Nicael pobíhat s kosou v černym plášti. To je už poněkud… zastaralý." zasmál se Rodney.
  Přiznám se, oddychla jsem si. Představa že budeme po New Yorku pobíhat s kosou mi přišla dost přitažená za vlasy.
  "Takže, bude to chodit tak, že vždycky když příjde něčí čas dostaneš na papírku informaci kde by dotyčný měl umřít a v kolik. Když to nestihneš tak uvízne v naší dimenzi jako duch. A pohled je to občas dost nechutnej, když umře docela nemilym způsobem."
  "Počkej… ale jak poznám kdo to má bejt?"
  "Nicael bude s tebou. Poradí ti. Ale časem už to poznáš sama."
  Opřela jsem se o pohovku a zadívala se do prázdna na stole. Najednou přede mě Rodney položil malý kancelářský papírek. Vzhlédla jsem.
  "Myslím, že praxe bude lepší. Běžte." mrkl na mě a rozvalil se na pohovku.
  Nicael si vzdychl, zvedl se, protáhl se kolem Rodneyho s Rose a přistoupil ke mně.
  "Jdeme?" nastavil mi ruku.
  Usmála jsem se a chytla se ho. Nicael mi za chůze ukázal papírek.
  "Central Park?"
  Beze slova přikývl.

PO 20TI MINUTÁCH

  "A co teď?" pípla jsem, když jsme přišli ke vchodu.
  "Čekat…" prohlásil Nicael bezduše.
  Podívala jsem se mu do tváře. Byl naštvaný, hodně.
  "Nicae-?" ani jsem to nestihla doříct. Trhl mi s rukou a odtáhl mě k jedné z laviček, kde jsme se posadili.
  "Nicaeli?" zkusila jsem se ho zeptat ještě jednou. On jen seděl s rukama v klíně a naštvaně odkopával kamínky, co ležely pod lavičkou. Sjel očima ke mně a v nich měl naprosto nevraživý pohled.
  "Hm?"
  "Ty se zlobíš?" začala jsem se pomalu.
  "Hm" zabručel souhlasně.
  "A to jen kvůli tomu co se před chvílí stalo s Vatropolim?"
  Přikývl.
  "S tím si nemusíš dělat starosti. Prostě si budu muset zvyknout na to jaký je.", usmála jsem se na Nicaela. Ten jen nevěřícně pootočil hlavu směrem ke mně.
  "Zvykat? Ty? To by si spíš měl on…"
  Zaraženě jsem sebou cukla. Jeho tón nebyl zrovna z nejmilejších. Otočila jsem se, rozhlédla se a mlčela.
  Nicael po chvíli prolomil užíravé ticho: "Promiň…" vzdychl "Víš, ono ho ještě pořád žere, jak umřel…"
  "Jak umřel?" zeptala jsem se. Nicael přikývl.
  "Popravdě… Rose a Rodney se nikdy předtím neznali. V podstatě je spojila až jejich smrt. A my…"
  "Jako ty, Paulo a Vatropoli?"
Přikývl.
  "My tři jsme bratři. Všichni jsme zemřeli ve stejnou chvíli, ale každý jinak a někde jinde."
  "A co se stalo?"
  "To je… zlouhavej a nudnej příběh."
  "Ale mě to zajímá" usmála jsem se.
  Nicael zvedl hlavu a podíval se mi do očí.
  "Dobře tak jak chceš" opřel se o lavičku a začal…
  "Já, Paulo a Vatropoli jsme vyrůstali na předměstí Londýna. Mě bylo zrovna 16, když začal jakýsi válečný konflikt v Anglii. Měl jsem štěstí, že jsem byl tak mladej, nemohli mě naverbovat. Ale Vatropoli a Paulo už ne. Jednoho dne prostě přišli vojáci a odtáhli je do tábora. Vzpomínám si, jak naše máma brečela. Táta jí pořád utěšoval, ale nic moc platný to nebylo."
  "To muselo bát hrozný… žít ve válce…"
  "Ono se bojovalo spíš na frontách než ve městech."
  "Ale stejně…"
  "Máš ale pravdu. Hrozný to bylo… No, dál… Vlastně o pár měsíců později se to všechno seběhlo. Já a bráchové jsme umřeli…"
  "Jak?"
  "Tak Vatropoli a Paulo důstojně na frontě. Vedle Vatropoliho padla dělová koule… Výbušná bohužel a Paulo dostal od nepřítele do hlavy. Ve stejný okamžik jako Vatropoli."
  "A ty?"
  "Heh… to ani nestojí za zmínku" zasmál se nervózně Nicael a poškrábal se na temeni. Já ho jen provrtávala zvědavým výrazem.
  "Fajn, fajn. Když to chceš vědět."
  Přikývla jsem.
  "Jednou mě mamka poslala na trh nakoupit. Ale když jsem se vracel tak se tam jednomu kočímu splašil kočár v koňmi. Nazval bych to situací "Ve špatný čas, na špatném místě". Aneb chci říct… Jak se ten povoz řítil ulicí tak jsem se mu připletl do cesty a přejelo mě to. Poslední co si pamatuju je jen ostrá bolest a křik lidí kolem."
  "Uh…" odtáhla jsem se znechuceně.
  Nicael se na mě podíval a frustrovaně prohlásil: "Tebe sejmul záchod, mě přejel kočár… Kdo měl důstojnější smrt?"
  Začala jsem se smát. Nicael se usmál a přidal se ke mně.
  Po chvíli se předklonil a zadíval do dálky. Zvedl ruku a zamával mi, abych se taky sklonila. Ukázal na blonďatou dívku, která nás za chvíli mine.
  "Nicaeli… když se ti někdo líbí tak mi to nemusíš hned hlásit."
  "Ježiš fuj! Jen ti chci oznámit, že tohle je tvoje duše."
  "Cože?" vyjekla jsem. Podívala jsem se na ni. Nemohlo jí být ani 26.
  "H-hej! Nicaeli! Co mám dělat?!" začala jsem panikařit.
  "Musíš se jí dotknout."
  "Dobře."
  Zvedla jsem se a dívala se přitom na Nicaela.
  "Tak se měj." Zamávala jsem mu a pozadu odcházela.
  Najednou jsem zády do někoho narazila. Ozvala se rána. Otočila jsem se a podívala dolu. Na zemi ležela moje oběť. V hlavě jsem začala pomyslně poskakovat radostí.
  "Ježiši. Promiňte. Pomůžu vám" nastavila jsem jí ruku, které se hned zachytila a postavila se na nohy. " Fakt se moc omlouvám"
  "To nevadí" odpověděla.
  "Dobře… tak… mějte se" usmála jsem se.
  Obešla mě a odkráčela pryč. Dívala jsem se za ní a pak sjela očima k Nicaelovi. Seděl rozvalený na lavičce. Rozešla jsem se směrem k němu a posadila se vedle něho.
  "Skvěle provedeno, Milly" usmál se.
  "Jo? Díky. Co se bude dít teď?"
  "Teď? Ta zábavná část. Podívej…" pokynul mi směrem za dívkou.
   Najednou dotyčné zazvonil mobil. Rychle ho začala hrabat v kabelce za chůze. Podlomil se jí kotník a začala ztrácet rovnováhu. Udělala jeden krok doprava do cyklistické dráhy, kde zrovna někdo jel proti. Než oba stačili zareagovat, srazili se. Dívka se přerazila do kolo a krkem dopadla na hranu lavičky.
  "A já si naivně myslel, že to aspoň bude sranda" prohlásil Nicael frustrovaně. Mě to přinutilo jen se zasmát.
  Nicael se zvedl a nastavil mi ruku. Zachytila jsem se a odebrali jsme se k odchodu.
  Podívala jsem se mu do tváře. Byl už zase v pohodě. Usmála jsem se a otočila se. Šla za námi astrální podoba teď už mrtvé dívky.
  "Hm… Nicaeli?"
  "No?"
  "Co s ní teď bude?"
  "Přejde na druhou stranu…"
  "Aha"
  Ve chvíli se rozplynula. Opět jsem se usmála a podívala před sebe.

  Došli jsme k bistru a rozrazili dveře. Naše parta seděla u obvyklého stolu a bavili se. Přišli jsme k nim a sedli se na kraj.
  "Tak co?" zeptal se Rodney.
  "Mise… splněna" oznámili jsme s šibalským úsměvem společně.
  "Skvěle" odvětil Rodney a opřel se o pohovku s úsměvem.

 Tak... doufám, že se pátej díl líbil ^^. Příště bude finální dvojdíl.
Jinak přísahám, že to bude trvat kratší dobu, než proluka mezi čtvrtym a pátym dílem ^^"".
Takže zatím se s vámi loučím... sayooo ^^
- lilajs-chan 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mia Mia | 22. prosince 2010 v 21:05 | Reagovat

Hai,hai líbil ^^

2 babuinobu babuinobu | Web | 23. prosince 2010 v 12:52 | Reagovat

to sem ráda ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama